Bohužel ani otřepané fráze o počasí přes plot s osmdesátiletým sousedem, ani letmá konverzace s prodavačkou v místním konzumu ba dokonce ani mocný fejsbůk nedokáže tento kontakt nahradit.
Moje IQ od státnic na vysoké škole prudce kleslo a s ním i moje vyjadřovací schopnosti. Náhradou mi budiž nesmírná multifunkčnost a jakýsi šestý smysl. Dokážu například chytit dítě při pádu, i když jsem k němu zády, kojit současně dvě děti a staršímu vzpouzejícímu se přitom stříhat nehty na nohou a nebo na svém vlastním těle unést současně dvě děti, dvě odrážedla, jeden batoh a zbývající dítě vést za ruku.
ALE to mi prostě nestačí! Mám totiž potřebu stýkat se i nadále s lidmi a to nejlépe dospělými. Proto vehementně zvu na návštěvu kamarádky, pořádám různá setkání a akce, aktivně se podílím na tvorbě programu místního rodinného centra a jsem celá natěšená, když potkám někoho, s kým se můžu dát do řeči.
JENŽE tam se právě nachází onen kámen úrazu! Ačkoli jsem svéprávná, jsem schopná si beze studu nahlas zpívat „ovčáky, čtveráky“ v obchodu plném lidí, tak po pozdravu vlastně již nejsem schopná pokračovat v konverzaci. PROČ?
NETUŠÍM! Asi proto, že toho mám tolik, co říct, ale jsem tím, za ty roky odloučení, tak zahlcená, že nevím, čím začít.
Když už začnu, skáču z informace na informaci, protože nevím, co dotyčný posluchač ví a co ne. Zabíhám do detailů, které se později začnou jevit jako zcela irelevantní.
Často familiárně mluvím o osobách, které posluchač zpravidla nezná. Nezřídka kdy odvyprávím příběh a zapomenu zmínit pointu, nebo ji tak moc zdůrazňuji, až ztratí smysl. A nebo jsem nervózní a tak začnu mít, jak je mým dobrým zvykem, naprosto nemístné dvojsmyslné či nechutné narážky. Ty, místo toho, aby atmosféru odlehčily, tak odradí většinu mých posluchačů, kteří si o mě rázem myslí, že jsem podivín a úchyl.
Další variantou mého chování je tzv. dětská řeč, kdy například přijmu návštěvu se slovy: „Pojďte udělat hačí do obýváku. Chcete něco papat nebo bumbat?“. Ne, bohužel si nevymýšlím, i to se stává.
A když mě společnost i přesto všechno přijme, tak jsem šťastná a současně neuvěřitelně nervózní a nesvá tak, že nevytvořím jedinou smysluplnou větu, rozhodně se nikoho na nic nezvládnu zeptat a nebo rovnou odejdu pryč, někam do ticha, protože je toho kontaktu a interakce na mou osobu najednou nějak moc.
Vzhledem k tomu, že mám před sebou ještě minimálně rok a půl na rodičáku, tak mám neodbytný pocit, že bude hůř...